Miniatury: Zdivočelé fotografie

 

Zdivočelé fotografie

 

 

 

 

       Brzy zůstává mlha pod námi. Stoupáme autem po silnici z Čeňkovy Pily na Srní. Před apartmány Vydrýsek stojí na suchu pluh. Pokračujeme po silnici k Rokytě. Ve stínu lesa je asfalt namrzlý, cítíme, jak to pneumatikám klouže. Ale jsi zkušená řidička.

       Parkujeme u Hradlového mostu. Tady mrzne, je mi zima i v bundě a svetru. Jakmile vyjdeme z lesa na louku pod Adamovu horu, rychle se otepluje. Jíní ubývá s každým krokem, nakonec se ukrývá jen ve stínu drnů a pak už ani tam ne.

Přes cestu vlají pavučiny.

       „Vypadá jak lejzr,“ ukazuješ na jednu nataženou. „Odřízne nás v pase. Horní část těla půjde ještě chvíli dál, až spadne dopředu na hlavu, nohy zůstanou na místě a překlopí se dozadu.“

       Na pavučinách se usazuje svit slunce a plápolá vláknitě sem a tam, zbarvuje se do modra, červena i fialova.

„Jako by to byly lanovky,“ říkáš.

       „Někdo navléká nasliněnými prsty nit do oka prázdnoty,“ odpovídám a vzpomněl jsem si na noční úzkost, kdy hvězdy jako by mi uhýbaly. Chtěl jsem se jich zachytit, ale nezbýval mi skoro žádný čas. Hvězdy ho přece mají tolik. Ale mně šlo o všechno a vesmír se mi na dosah hroutil.

 

 

 

***

 

 

 

        Zastavujeme se u křížku, který jsme tu obdivovali už na sklonku minulého roku. Litinový Ježíš mi dává nahlédnout do své hříšnosti. Věřící jej ctí jako Syna Božího bez viny, ale vzal-li na sebe našeiii lidská provinění, dopustil se toho všeho i on sám. Nebo jen on sám? Proto ho stihl trest v podobě smrti na kříži?

       Pod Ukřižovaným klečí Máří Magdalská. Ruce spojila, hlavu o ně opírá, těžké a bohaté vlasy přecházejí do drapérie šatu, který v sobě ještě stále nese dozvuky někdejších milostných bouří. Před sebou má knihu opřenou o lebku. Ale hlavu otočila na stranu, směrem k poutníkům. Možná jen na knihu pokládá své čelo, když se hrouží do modlitby. Uměla vůbec Máří Magdalská číst? Musí umět číst ten, kdo miluje?

       Nacházíme v lese zbytky zdi či snosu. Na jednom z kamenů leží rezavé kousky železa a dva střepy skla s oválnými vlysy. Možná je to sklo z nějaké kredence. Díváme se skrz něj na krajinu. Jak v krasohledu vznikají v něm jakési snopy lesa či zežloutlé louky. Přiložím sklo k objektivu foťáku. Vznikají snímky připomínající šílené obrazy Vincenta Van Gogha. Půjčujeme si navzájem tohle sklíčko a vykřikujeme úžasem. Náš výlet se mění v bujaré pozdravy imaginaci. K čemu jsou lidem mobily a virtuální hry, když nám celý svět báječně promění jednoduché sklo ze zmizelé šumavské chalupy? Přecházíme Adamovu horu a blížíme se k Tříjezerní slati. Na jezírkách leží ledová krusta v podobě překrývajících se slabounkých ker a plátů, ledových listů leknínů či táců, na kterých se ponese křišťálové pohoštění. Svit slunce se na nich láme, pokládá oslnivý koberec pro neopatrná chodidla.

 

 

 

***

 

 

 

       Stoupáme přímou cestou na Oblík. Blíží se k nám dálkový běžec, pozdraví, usměje se, není vůbec zadýchán, a pokračuje dál. Mladé tělo plné energie a pružnosti komunikuje s cestou, přeskakuje kameny a kořeny, žádná nástraha jej nepřekvapí. Za běžcem se opět rozhostí klid. V listopadovém slunci tu kvetou sedmikrásky. Miluju tyhle prosté květy jak malby v malých kapličkách, u kterých už se dnešní poutníci k modlitbě nezastaví. Takové kapličky se pak modlí za ně.

       Ukazuješ mi plavuně vyrůstající z pařezu. A já zase tobě jiný pařez, který připomíná obří štíhlou věž chrámu bez jediného okna, ale s vraty a nad nimi gotickým obloukem. Nelze určit, jestli se věž rozpadá, nebo je zatím nedostavěna. Nevím to ani u vlastního života. Něčemu odumírám, jinému zase dorůstám. Bude tomu někdy konce?

       Díváme se na moře mračen dosahující až k Srní. Zdá se těžké ve své bělobě, místy nakadeřené, zvlněné jako roztékající se vánočka. Vyjadřuje zdánlivou pevnost a též jedinečnost našeho pobývání zde na vrcholku hory. Zenoví mistři říkají ve shodě s trapisty, abych setrval na místě, kde se nacházím. A změní-li se okolnosti, abych se nesnažil je měnit.

       Hřeben Zhůří je před námi vyložen jako naše osudová karta. Za ní, jako by jej převyšoval, zvedá se val dalších mračen. Tu oba skoro vykřikneme. Mezi pásy mlh se zjevuje dvojvěž hradu Kašperk. Objevil se v místech, kde jsme jej nečekali, poněkud níže a více vlevo. Svítí bíle jak parník v dálavách. A on opravdu pluje, třebaže víme, že plují mračna a hrad sám stojí, ale copak je to důležité? Zapomínám, že spolu sedíme na skále Oblíku. Najednou jsme na útesech vysoko nad oceánem a parník hradu odplouvá. A my jsme jen marně čekali. Cítím se jako trosečník, kterému se vzdaluje jeho minulost. Naposledy se mu ukazuje ve své velkoleposti. Vím, že mi to plavidlo další vlna zakryje, že už mu nestačím dát o sobě vědět. Poznávám půvab pomíjivosti, hloubku nádechu plného touhy.

 

 

 

***

 

 

 

       U Roklanského potoka procházíme neviditelnými vzdušnými sály. Jeden je plný teplých závanů. A v následujícím zamrazí. U lesa, tam, kam už se na konci listopadu nedostane slunce, narůstá jíní den za dnem. Je tam bílo, jako by se u větví smrků držel sníh. Přecházíme na naučnou stezku, která nás vede po levém břehu Vydry. Řeka nás doprovází, jde s námi jako třetí a opakuje si svoji hučící sloku.

       Pěšina se klikatí travnatým údolím. Vede skrz neexistující ohradu. Zůstala tu jen osamělá vrátka a na nich prosba, abychom za sebou zavřeli, a vedeme-li s sebou psa, abychom si ho pohlídali, že se tu pasou ovce. Psa nemáme, ovce tu nejsou a vrátka v prázdnu stojí zbytečně a přesto jako varování.

       O kousek dál nám bobr přehradil lávku břízou. Nad Vydrou ve druhém vzdušném podlaží teče souběžně s jejím proudem studený vzduch. Nízké slunce zbarvuje polehlou ostřici třeslicovitou. Zastavujeme se na obřím kameni. Trochu nám na mechu kloužou nohy. To je příležitost obejmout se. Stojíme ve stínu, pod námi obtéká temně rudá voda tisíci let tvarovaný a omílaný, nízký balvan. Jeho kontury a plochy převzaly od řeky ladnéa jakoby tekuté tvary. Žilky prokreslují vnadné obliny rejnoka či dravce, který plachtí po hladině a pyšní se místo peří hladkou kůží. Kámen se za ty roky učil od vody a voda ve věčných proměnách se na jeho bocích naučila věrnosti.

       Výš proti proudu vystřikují kapky. Vznesou se do nízkého bronzového slunce a zase padnou do proudu řeky, která už leží ve stínu. Jako by se tam někde koupal pták. Skryl se za kámen a teď se oklepal, z pírek se mu oddělují jiskřičky vody. Přecházíme pěšinou mezi příkrým břehem, oblázky, skalkami a lesem, do kterého řeka vynáší stále temnější odstíny. Vítá nás změť slavobrán, bříz kdysi ohnutých tíhou sněhu. Zůstaly tak, dokořán, aby nám daly najevo, že jsme byli přijati spolu.

 

 

 

Text a foto Roman Szpuk

 

{gallery}Jitka/prosinec/divo{/gallery} 

 

 


 

 

MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

 

1. Posed u Modravy
2. Výstup na Stožec
3. Dlouhé zimní noci  
4.Předjarní povídání
5. Jarní vítr 
6. Náušnice paní Zajícové
7. Soumrak na Šeravě
8. Hle, dělám věci nové 
9. Fragmenty
10. Kohout 
11. Svár zimy a jara
12. Jepičí láska
13. Hadí vrch
14. Voda, voda
15. Čtení v kavárně na Dvorku
16. Cesty nevyzpytatelné
17. Pouť po Českém středohoří
18. Svatá petflaška
19. Socha Mír
20. Kouzlo červnových večerů
21. Polonina, Svidovec
22. Světlušky, červencové mrazy a pout
23. Čas patří jen hodinám
24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského 
25. Quasi una Fantasia
26. Proměny
27. Sociálka
28. Bouře nad Gabrétou
29. Chamtivci
30. Tiché vytrvalé rytmy 
31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
32. Rázem jsme všichni vzhůru 
33. Přízemní mlha
34. Höllbašský vodopád
35. Dušičková spektra
36. První doteky ledu
37. Světlo na mlhách

 


 

 

MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 

 

1.  Loučení s Friederike
2. Krátká zastavení   
3. Oheň tání 
4. Nesouvislý dialog  
5. Něžné objetí
6. Mráz a srdce
7. Tichá křídla
8. Co si myslí planety 
9. Bezejmenný potok
10. Pouť okolo andělky 
11. Město je jiné
12. Osamělci 
13. Staří a mladí 
14. Zpáteční cesta 
15. Chodím furt v pantoflích 
16. Toto místo 
17. Celé jaro  je erotické  
18. Na Brantlově dvoře
19. Socha Rodina 
20. České středohoří a Šumava 
21. Hýlové a blesk  
22. Bělásek a děti  
23. Omývání barev 
24. Bolest křídel  
25. Slunovratova noc 
26. Květina nezradí svůj květ
27. Barvy čaje  
28. Ještěrčin ocásek 
29. Střet dvou vášní 
30. Zatmění  
31. Pavlínka
32. Perseidy 2018
33. Sarančatům sklaplo
34. Prokletí milenci 
35. Zanechávaje příbytek otevřený  
36. A měla jsem tě ráda? 
37. Vážka rudá 
38. Kohlschachten  
39. Na cello hraješ 
40. Zlatá a černá 
41. Panta rhei
42. Palvínov a Vatětice
43. Říjnové květy jahod 
44. Vratká lávka slov 
45. O solitude 
46. Listopadové toulky 
47. Zasněžené město 
48. Přebrodit Křemelnou

 

 


  

 

MINIATURY Romana Szpuka 2017 : 

 

 
1. Uplakaný čert
2. Hrušky 
3. Vánoční vzpomínka 
4. Co všechno ten nástroj dovede
5. Nešahej na ten sníh 
6. Otto Hrdin
7. V údolí Losenice  
8. Pavoučice sněžn 
9. Šla Kačenka podle vody
10. Vzpomínka na Krýmuse
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifix
19. Velikonoční vejce
20. Koza v kapli
21. Kolečka vypálené trávy 
22. Boubínská noc 
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi  
25. Domov
26. Táta 
27. David je fatalista
28. Noční bouřka na Boubíně 
29. Fenka a okoun
30. Duha 
31. Cestou z Najmanky na Radost 
32. Žluna 
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek 
36. Nepoučitelní 
37. Dobršská brána 
38. Hvězdy a psík 
39. Malá ťapkající holčička 
40. Zářijové plody 
41. Buchingerův dvůr  
42. Pouť na Luzný 
43. Jaké má oči?  
44. Nejmanka u Hrbu  
45. První sníh  
46. Úplňková noc 
47. Jepice 
48. Herwart a Empedokles 
49. Dálky na dosah 
50. Lidská zima
51. Gráve Gabréta 
52. Flöhturm 
53. Blízkosti opuštěných 

{jcomments off}