Vánoce na Churáňově

malypolec     Na Malém Polci září oslnivě sníh. Mířím k jezírku. Našlapuju opatrně na drny, abych se neprobořil do rašeliny. Ještě není úplně zamrzlá a sněhu leží málo, sotva šest centimetrů.
     Od jihovýchodu putují nad slatě cáry mlhy. Jsou to útržky inverzní oblačnosti, která se tu rychle rozpouští. Tu vidím lišku. Kluše s klidem po sněhové pláni. Kryje se trochu za hradbou kosodřeviny, ale mně nevidí a ani mě necítí, přibíhá ze směru, odkud spěchají ke svému zániku mlžné chuchvalce. Obdivně pozoruju její hustý ohon a šelmí tvářičku, nijak zlověstnou. Nezastavuje, má zřejmě svůj tajný cíl.

     Odpoledne přichází Babu. Jdu jí naproti, abych jí pomohl s batohem, ve kterém nese pochoutky pro churáňovská zvířátka. A pak dole v kuchyni navazujeme provázky na jablka, mrkve a oříšky. Babu navléká kousky ovoce a zeleniny na niť, kterou pak omotáváme terminály smrčků. Zbytek věšíme na větve a okolní jalovce. Slunce už klesá za les, prozařuje vousy provazovky. A z nejvyššího smrku se ozve ptačí volání.
     „Vida,“ kývnu hlavou tím směrem.„Už cítí něco na zub. Nebo spíš na zobák.“
     Vzduch nad inverzí je stále teplý a na řídkých cirech se vybarvuje slabá irizace. Babu pokládá do sněhu okolo smrčků vlašáky.
    „Tohle asi nerozlousknou, ne?“ namítám.
    „Veverky si s tím poradí,“ míní Babu.
    Veverky přece nemusí sbírat po zemi vlašáky. Umí lézt po stromech a takový smrček je pro ně legrace.“
    „Tak zajíci. Mají přece hlodáky.“
   „To je fakt,“ uznávám. „Zajíc má silný zuby a nikdy nechodí k zubaři.“ 

     Za soumraku odcházíme s Babu na Malý Polec. Přímo před námi nad černou siluetou smrčin svítí Venuše. Babu vidí tři paprsky, já jich vidím nejméně sedm. 
     „Nejsem teď zadobře s Venuší,“ říká Ruměnka.
     Cítím, jak se rašelina pod našima nohama chvěje. Otřásá se jak sulc. Jako by tam dole vybuchovaly jakési hutě. V noci se ve snu na slať vracím. Uvízlo tam předními běhy jakési ohromné zvíře podobné jelenu. Je temně chlupaté a nehýbe se. Buď si běhy zlomilo, nebo se nedokázalo vymanit ze sevření rašeliny. Boj o život vzdalo. Ale jeho ohromné oči mě sledují, kamkoliv se pohnu.

 

text : Roman Szpuk

foto : mapy.cz